Dobrý večer, vážení občané!
Ve svém vystoupení před třiceti lety při ustavení Občanského fóra v Mělníku jsem tehdy varoval mimo jiné před činností stále aktivní Státní bezpečnosti. Netušil jsem, že po třiceti letech musím smutně konstatovat, že důsledků komunistické éry a jejího více než čtyřicet let trvajícího a zničujícího vlivu, jsme se dosud nezbavili. Paradoxně letošní oslavy probíhají s představiteli v čele našeho státu, z nichž premiér Andrej Babiš byl nejen členem KSČ, ale také spolupracovníkem StB a prezident Miloš Zeman se stal posedlou korouhvičkou vlastní moci. Moci, podporované dnes čím dále více hlasitěji a nehorázněji komunisty. Moci, se kterou prezident Zeman přisluhuje zájmům komunistické Čínské lidové republiky a zájmům bývalého kágébisty Putina a nedemokratického režimu, panujícího v Ruské Federaci již téměř dvacet let.
Více než dvacet let uplynulo také od rudolfínského projevu Václava Havla v roce 1997. Mimo jiné v něm zmínil: „Proklamovaný ideál úspěchu a zisku byl zesměšněn, protože jsme dopustili, aby tu vznikl stav, v němž se nejúspěšnějšími stávají ti nejnemravnější a největší zisk mají nepotrestatelní zloději.“
Místo nápravy postkomunistického marasmu politickými stranami následovala ani ne osm měsíců po projevu Václava Havla opoziční smlouva mezi ČSSD a ODS z července 1998. Postkomunistický marasmus nejenže nezastavila, ale naopak ho prohloubila a odstartovala propojení politických stran a jejich takzvané sponzorování s organizovaným zločinem.
Dnes jsme mnozí z nás oněmělými a užaslými svědky rudonahnědlých útoků proti našemu členství v Severoatlantické alianci a Evropské unii. Ve světě, který je nejen u nás, rozdělovaný hybridní válkou lží a dezinformacemi. V této souvislosti není náhodou, že to byl právě náčelník ruského generálního štábu a první náměstek ruského ministra obrany Valerij Gerasimov, který napsal v roce 2013 text, ve kterém přiblížil koncept nových válek. Válek, pro něž se vžilo označení „hybridní války“, ve kterých se stírají hranice mezi mírem a válkou.
Mnozí dosud nevidíme, nebo si nechceme uvědomit, že většinu české společnosti poráží zatím lhostejnost jako výraz jejího nezájmu o veřejné věci. Setkáváme se s ním ve veřejném prostoru, ale i v osobním životě, když se smiřujeme se lží a jejími praktikami, ze kterých vyrostla například exekuční mafie, obchod s chudobou za účasti českého státu. Státu jako snad jediného v Evropě, v němž důsledky těchto praktik postihly i nezletilé děti.
Honba za ziskem ovládla i demokracii. Jako sněť dopadla na zdravotnictví, školství a kulturu, kde jí sice čelí moderní nákladné technologie, projekty, programy, ale vytrácí se to nejdůležitější: lidské vztahy, slušnost, empatie neboli vcítění, chcete-li, víra. Denně praktikovaná skrze tyto skromné, ale podle mne veledůležité mravní hodnoty.
Každodenní politiku představují a vykonávají lidé vzešlí ze svobodných voleb. Naše zákonodárství se může opřít o demokratickou ústavu, Listinu základních práv a svobod a řadu právních norem. Jejich kvalitou poměřujeme funkčnost právního státu, pro který zásada padni komu padni nezřídka neplatí. Naopak v něm přetrvává politický vliv, ať již přímý či nepřímý, poznamenaný tendencí, kterou vystihuje přísloví: ryba smrdí od hlavy.
Jako například v případě kauzy premiéra Babiše. Čeká se na rozhodnutí nejvyššího státního zástupce, politici hovoří o nutnosti respektovat rozhodnutí pražského městského státního zastupitelství. A to za situace, která je ve fungující demokracii a právním státě, nemyslitelná. Předseda vlády, který byl a potenciálně je stále trestně stíhanou osobou, obsadil post ministra spravedlnosti za Hnutí ANO svým člověkem. V pravomoci ministra je možnost odvolat nejvyššího státního zástupce, jenž však má v kauze premiéra Babiše nezávisle rozhodnout.
V případě ústavní žaloby proti prezidentovi Zemanovi jsme byli ve Sněmovně zase svědky potlačení role Ústavního soudu. Nebylo to ani poprvé, ani naposledy co jednání prezidenta Zemana ignorovalo ústavu, protiústavně oslabovalo kontrolní roli Sněmovny. A zejména zpochybňovalo českou zahraniční politiku ve světle mezinárodních závazků České republiky. Byli to ale poslankyně a poslanci vládní koalice Hnutí ANO a ČSSD, kteří za pomoci tichých spojenců KSČM a SPD návrh na projednání ústavní žaloby, schválené Senátem, odmítli. Sedmdesát členů Poslanecké sněmovny se ani neobtěžovalo účastnit se projednání návrhu ústavní žaloby.
Co všechno bude ještě možné „obhajovat“ argumentem, že mandát a „pravdu“ mají ti, kteří vyhráli volby, když občany, ale i samotný Parlament reprezentuje ve skutečnosti toto politické duo, které v duchu demokratické ústavy nekoná a, jak vidíme, konat nehodlá. Čím více prezident a premiér hovoří o potřebě chránit národní zájmy a bezpečnost České republiky před nebezpečím a hrozbami třetího světa, o to více se vyhýbají odpovědnosti a povinnosti čelit bezpečnostní infiltraci ze strany Ruské Federace a komunistické Číny.
Východní hrozba a její eliminace by měla být klíčovou otázkou v příštích parlamentních volbách, doufám, že ještě svobodných. Nevšimljsem si, že by se touto hrozbou účinně zabývaly politické strany a jejich programy. Studená válka neskončila s rozpadem Sovětského svazu. Pokračuje v jiné podobě s cílem připravit o nás svobodu a demokracii, pro kterou jsme se před třiceti lety svobodně rozhodli. Usiluje o rozbití Evropské unie a návrat Ruské Federace přinejmenším ve Střední Evropě na její pozice z dob Sovětského svazu. Přitom oněch třicet let, abych nebyl jenom kritický, přinesly české demokracii oddané osobnosti, žádné čučkaře, ale schopné odborníky chránit a bránit Českou republiku před infiltrací proti Západu zaměřené zahraniční politice Ruské Federace.
Nezbytným krokem proto je, aby se obrana proti této infiltraci stala součástí české zahraniční politiky, a tedy i nedílnou součástí programu demokratických stran. Je třeba tuto mezeru v programech politických stran a v koncepci české zahraniční politiky nejen jasně pojmenovat a deklarovat, ale učinit také nezbytná opatření. Abychom se – pokolikáté již v historii Československa – nedivili, že jsme přišli o svobodu. Tentokráte ale vlastním přičiněním a lhostejností. Co pro to učiní parlamentní demokratická opozice a co je v silách občanské společnosti, bude záležet také na nás všech. Proto velký dík organizátorům a všem, kteří jste přišli.
Děkuji Vám za pozornost. S tímto požadavkem a výzvou se obracím na opoziční demokratické strany v Parlamentu a vládu, aby konaly. A občany, aby tento požadavek podpořili svým podpisem.
Heřman Chromý